Čeští vynálezci světu »

“Významní představitelé technické a vědecké inteligence patří, či alespoň by měli patřit, vedle inteligence kulturní vždy a všude k národním pokladům dané země.“

Možná ani nevíte, které všechny známé i méně známé vynálezy a objevy dali světu lidé, kteří žili a tvořili, nebo se alespoň narodili v Českých zemích.
Důmysl, vtip, zručnost, neúnavná práce a originální nápady nikdy nechyběly českým lidem, z nichž se mnohým podařilo nesmazatelně se zapsat mezi světové velikány svých oborů.
Tato rubrika si klade za cíl postupně a průběžně rozšiřovat a doplňovat informace o jednotlivých objevech, vynálezech, vědcích a vynálezcích. A tímto rozšiřovat povědomí o významných počinech českých a moravských mozků minulosti i současnosti v oblasti vědy a techniky.

Bleskosvod

Dnes, kdy slouží k ochraně budov před zásahem blesku po celém světě, nám připadá jako banální samozřejmost. Ovšem v době jeho vzniku tomu tak rozhodně nebylo.

Stál za ním Václav Divíšek, známější jako Prokop Diviš (narozen 21. srpna 1698 v Helvíkovicích u Žamberka), který se věnoval myšlence na sestrojení zařízení, jež by odebíralo z bouřkových mraků nakumulovaný elektrický náboj. Roku 1754 pak sestrojil první uzemněný bleskosvod na světě, který byl vztyčen 15. června 1754 na zahradě v Příměticích u Znojma. Vynález ovšem nenašel zprvu pochopení a vzbuzoval u místních lidí obavy. Nakonec byl 10. března 1760 stržen rozezlenými obyvateli Přímětic, kteří bleskosvodu přičítali vinu za převládající sucho. O rok později však Diviš umístil další bleskosvod na věž přímětického kostela. Dále se Prokop Diviš zabýval léčbou pomocí elektřiny a sestrojil také elektrický strunný nástroj “Zlatý Diviš“ (Denis d’or), který byl napájen z leidenských lahví. Přístroj dokázal napodobit různé hudební nástroje a údajně i lidský hlas. Bohužel se roku 1777 nástroj ztratil při převozu do Vídně. Vynálezce Prokop Diviš zemřel 21. prosince 1765 v Příměticích.


Prokop Diviš


Divišův bleskosvod.

Buněčná struktura, struktura orgánů a kinesiskop

Fyziologie – buněčná struktura, struktura orgánů; užití animace ve vědě a výuce – kinesiskop.
To jsou jen některé z mnohých oblastí do kterých svou bohatou vědeckou činností zasáhl český lékař a biolog Jan Evangelista Purkyně. Zabýval se mj. studiem stavby oka, mozečku, testováním účinků mnoha látek (farmakologie), stavbou a funkcí rostlinných buněk, studiemi sluchu, kožního povrchu, orgánů lidské řeči, mechanismem trávení, či krevním oběhem a dýcháním. Prováděl experimenty v oblasti embryologie, zdokonalil a vyvinul mnohé mikroskopické techniky a mnoho dalších. K velice významným počinům patří též formulace buněčné teorie roku 1837. Za důležitý vědecký přínos lze považovat prosazení nového pojetí fyziologie, kterou chápe jako experimentální vědu navazující na poznatky chemie, fyziky a dalších přírodních věd. V rámci zavádění metod výuky pomocí experimentů a znázorňování sestrojil přístroj zvaný kinesiskop, umožňující předvést jednoduchou animaci obrázků. Později se pokoušel jednotlivé sekvence animace zachytit fotografickou cestou. Známé jsou jeho animované prezentace tepajícího srdce a krevního oběhu. Touto cestou se tedy také stal průkopníkem animovaného filmu.

Jan Evangelista Purkyně se narodil 18. prosince 1787 v Libochovicích na Litoměřicku. Studoval filozofii a medicínu na pražské univerzitě, kde studia roku 1818 úspěšně zakončil. Působil jako profesor na univerzitě ve Vratislavi (tehdy pruské Breslau, dnes Wroclaw), a od roku 1850 na univerzitě v Praze. Roku 1853 založil, dodnes vycházející časopis Živa. Významná je také jeho činnost buditelská a politická. Věnoval se také překládání, mj. Schillerových básní do češtiny, či Čelakovského Ohlasy písní českých do polštiny a mnohým dalším činnostem na podporu slovanské kultury. Roku 1848 se účastnil Slovanského sjezdu v Praze. Byl členem několika (londýnské, vídeňské, pařížské) učených společností, akademií, a také poslancem zemského sněmu. Obdržel několik vyznamenání, čestný doktorát a rytířský řád. Purkyně zemřel 28. července 1869 v Praze a je pochován na vyšehradském Slavíně. Jako vynikající český malíř je známý jeho syn Karel.

Lodní šroub

Myšlenkou na využití Archimédova šroubu k pohonu plavidel se ve svých úvahách zabýval již v 16. století Leonardo da Vinci. Ovšem teprve konstruktér Josef Ludvík František Ressel jako první navrhl a vyzkoušel (1826, patent 1827) optimální tvar lodního šroubu a jeho umístění vodorovně pod záď lodi před kormidlo. Tento vynález tak postupně vytlačil rozšířený kolesový mechanismus pohonu lodí.

Josef Ressel se narodil 29. června 1793 v Chrudimi. Studoval gamnázium v Linci a v roce 1809 se ucházel o studium na dělostřelecké škole v Českých Budějovicích, s cílem stát se důstojníkem. Tam ovšem nebyl přijat pro své chabé fyzické dispozice. Nakonec absolvoval studium na lesnické akademii v Mariabrunnu. Působil jako lesník v Kraňsku a roku 1821 se stal lesmistrem v Terstu. Již od počátku zdejšího působení ověřoval své experimenty s lodním šroubem, nejprve s modely a posléze roku 1826 se skutečnou lodí. Svůj vynález patentoval roku 1827, ale protože se zároveň vyrojilo mnoho spekulantů a dalších údajných vynálezců, trval vleklý spor o přiznání Resslova prvenství až do roku 1866, čehož se již nedožil. Jako lesník se podílel na kultivaci lesů a zejména na zalesňování Istrie. Kromě dnes celosvětově používaného lodního šroubu stál také, jako konstruktér u zrodu šroubového lisu na víno a olej, parního vyluhování barviv a tříslovin, kuličkového ložiska bez mazání, či pneumatické potrubní pošty. Josef Ressel zemřel na malárii 9. října 1857 během své služební cesty v Lublani.


Josef Ressel

Zákon dědičnosti

Bývají také často nazývány Mendelovými zákony po svém objeviteli, kterým byl Gregor Johann Mendel. V roce 1866 na základě analýz genetického křížení a proměnlivosti znaků u rostlin, zejména hrachu, formuloval své zákony dědičnosti. Tzv. První Mendelův zákon říká, že křížením červenokvětých s žlutokvětými rostlinami můžeme dostat všechny červené, všechny žluté, výjimečně oranžové, ale nikdy ne část žlutých a část červených květů. Při křížení není podstatné zdali byl na žlutý květ přenesen pyl z červeného květu nebo naopak. Zákon o čistotě a segregaci vloh pak říká, že vlohy přecházejí do pohlavních buněk čisté a nemísí se s vlohami opačnými. Jednotlivé znaky se dědí nezávisle na sobě. Takže například červená rostlina může být malá i velká, podle nakřížení. Později se ovšem ukázalo, že některé geny jsou na jiných závislé. Zákon o volné kombinovatelnosti vloh – zde se praví, že jednotlivé vlohy se mohou volně kombinovat, neboť do pohlavních buněk přechází z daného páru pouze jedna. Toto samozřejmě není přesné znění oněch zákonů, jen jakési přiblížení toho o čem pojednávají.
Poněvadž Mendel pracoval s velkými soubory pozorovaných dat, jež musel racionálně třídit, přispěl také k založení vědního oboru biostatistiky. Zajímavé je rovněž působení Mendela jako meteorologa, kdy od roku 1862 prováděl přesná každodenní meteorologická pozorování pro Meteorologický ústav ve Vídni.

Johann Mendel se narodil 20. července 1822 v německy hovořící zemědělské rodině v Hynčicích ve Slezsku. Studoval gymnázium v Opavě, a v letech 1840-1843 na Filozofické fakultě v Olomouci. Z finančních a rodinných důvodů vstoupil do semináře a v roce 1843 také do augustiniánského kláštera sv. Tomáše v Brně, kde přijal řeholní jméno Gregor. V roce 1853 ukončil studium přírodních věd na Univerzitě ve Vídni. Poté se opět vrátil do Brna ke svým experimentům, které musel částečně omezit, když se od roku 1868 stal také opatem kláštera sv. Tomáše. V roce 1883 vážně onemocněl a 6. ledna 1884 zemřel. Je pochován na ústředním hřbitově v Brně. Velký přínos Mendela pro biologii byl oceněn až po jeho smrti na začátku 20. století. Dnes nese jeho jméno mj. také první česká vědecká stanice v Antarktidě.


Gregor Johann Mendel

Tiskařská technika hlubotisku – heliogravura

Hlubotisk (lépe tisk z hloubky) je skupina tiskařských technik, při nichž místa tisknoucí (odevzdávající barvu) jsou položena hlouběji než místa netisknoucí. Při tisku se nanese na celou tiskovou plochu barva, která vyplní všechny její prohlubně. S povrchu jež se tisknout nemá se přebytek barvy odstraní. Nejstarší hlubotisk představuje mědirytina. Technický význam mají procesy při nichž se obraz přenáší na tiskovou desku fotograficky a prohloubeniny se pak obdrží leptáním - jedná se o tzv. heliogravuru. K dokonalosti tuto techniku přivedl český malíř Karel Klíč, který se pokládá za vynálezce novodobého hlubotisku. Je to sice tiskařská metoda nevhodná pro zobrazení písma, zejména malých velikostí, ale na druhou stranu představuje hlubotisk ideální techniku pro kvalitní tisk obrazových publikací ve velkém počtu kopií (stovky tisíc kusů). V tomto případě se používají většinou vyleptané měděné válce, ze kterých se přebytek barvy stírá ocelovými noži. Tento rotační stírací hlubotisk představuje dodnes nejlepší techniku pro sériové reprodukce kreseb, obrazů a fotografií.

Český malíř a fotograf Karel Klíč se narodil 31. května 1841 v Hostinném. Studoval pražskou Akademii, kterou musel předčasně opustit pro své výsměšné karikatury c.k. ministra. Později se mu přece jen podařilo Akademii dostudovat. Se svým otcem založil v Brně úspěšný fotografický Ateliér Raffael. Později působil jako malíř časopisů v Budapešti, poté odešel do Vídně. O silvestrovské noci 1878 dokončil vývoj své nové tiskařské techniky – heliogravury. Působil rovněž mnoho let v Anglii, kde se stal ředitelem a spolumajitelem tiskařské firmy. V roce 1897 se vrátil do Vídně, kde o mnoho let později 16. listopadu 1926 také zemřel.


Karel Klíč

Oblouková lampa, první česká elektrárna, elektrická tramvaj, světelná fontána

Za těmito a dalšími počiny se skrývá jeden z nejvýznamnějších českých vynálezců, techniků a průmyslníků – František Křižík. V roce 1881 dosáhl Křižík velkého úspěchu prezentací svého nejvýznamnějšího vynálezu, obloukové lampy se samočinnou regulací, na výstavě v Paříži.

František Křižík se narodil 8. července 1847 v pošumavské Plánici v chudé ševcovské rodině. Vystudoval úspěšně českou reálku v Praze, ale finanční potíže mu nedovolily složit maturitní zkoušku. Profesor Zenger z pražské techniky však rozpoznal jeho nadání a přijal jej ke studiu, jako mimořádného posluchače. Z doby jeho studií pochází i první vynález, kdy zdokonalil zvonkovou železniční signalizaci. Po ukončení studií pracoval pro železniční telegrafní službu, kde vylepšil a navrhl několik signalizačních a bezpečnostních zařízení. V roce 1878 se na světové výstavě v Paříži poprvé setkal s elektrickou obloukovou lampou, tehdy ještě značně nedokonalou. Myšlenka na elektrické osvětlení a zdokonalení obloukové lampy se stalo stěžejním impulsem v jeho životě. V roce 1880 zavedl elektrické osvětlení v papírně Piett v Plzni a o rok později svou konstrukci obloukovky úspěšně představil v Paříži, kde za ni získal zlatou medaili. Poté pokračoval v propagaci elektrického osvětlení, ale teprve až roku 1887 získal první seriózní zakázku na městské pouliční osvětlení v Písku a Jindřichově Hradci. V roce 1888 postavil první městskou elektrárnu na Žižkově a začal rozšiřovat svou výrobu o další zařízení spojená s elektrifikací, jako dynama či elektroinstalační materiál. Velký význam v Křižíkově kariéře znamenala Jubilejní výstava na pražském výstavišti v roce 1891. Tehdy předvedl svou první elektrickou tramvajovou linku z Letné k výstavišti, jehož areál byl osvětlen jeho obloukovými lampami. Zároveň na výstavišti zbudoval světelnou fontánu, jež mu přinesla mnoho slávy a popularity. Později se však dostal do finančních potíží za čímž byl jeho špatný odhad vývoje ve využití stejnosměrného proudu, zatímco jeho největší konkurent Eduard Kolben prosazoval elektrifikaci střídavým proudem, jež se nakonec prosadila. Jedním z jeho posledních velkých projektů bylo v roce 1903 vybudování první elektrické železnice v Rakousku-Uhersku mezi Táborem a Bechyní. Ke konci života se stáhl do ústraní a zemřel 22. ledna 1941 ve Stádleci u Tábora ve věku téměř 94 let. Byl pohřben s poctami českého velikána na vyšehradském Slavíně. V roce 1991, kdy se konala po 100 letech na pražském výstavišti opět Jubilejní výstava, byla na stejném místě postavena nová moderní světelná fontána, která nese Křižíkovo jméno.


František Křižík


Oblouková lampa


Křižíkova fontána na pražském výstavišti

Objev čtyř krevních skupin

Nezávisle na sobě učinili tento objev (1905) Karl Landsteiner z Vídně a český neurolog a psychiatr Jan Jánský a také jiní vědci ve světě. Zjistili, že existují čtyři skupiny lidí, jejichž krve se navzájem při smíchání nesnášejí, ale aglutinují (stmelují) červené krvinky vlivem dvou různých aglutininů, “a“ a “b“, které jsou v krvi přítomny buď oba, nebo jednotlivě, nebo vůbec. Podle toho lze všechny lidi zařadit do skupin I-IV, které se označují jako AB, A, B a 0.


Jan Jánský

Jan Jánský se narodil 3. dubna 1873 v Praze. Vystudoval lékařství na Karlově Univerzitě v Praze. Od roku 1899 pracoval na psychiatrické klinice a roku 1914 byl jmenován profesorem. Během první světové války byl vojenským lékařem, po infarktu byl propuštěn ze služby a pracoval jako neuropsychiatr v Ústřední vojenské nemocnici v Praze. V jeho době nebyl objev krevních skupin ještě náležitě oceněn. Jánský zemřel 8. září 1921 v Černošicích. Jeho jménem “Jánského plaketa“ se nazývá čestné ocenění dlouholetých a mnohonásobných dárců krve.

Polarografie

Polarografie je dnes běžně užívanou metodou chemické analýzy, která umožňuje stanovit i velmi nízké koncentrace iontů kovů i organické látky. Tato metoda prošla samozřejmě od svého objevu do dnešních dnů celou řadou technických vylepšení a modernizací. Základem objevu, za kterým stojí český fyzikální chemik Jaroslav Heyrovský byly experimenty se rtuťovou kapkovou elektrodou, která se používala k měření povrchového napětí rtuti. Heyrovský studoval elektrolytické procesy probíhající v tomto uspořádání a nakonec sestrojil roku 1924 se svým japonským žákem Masuzo Shikatou automatický přístroj (polarograf) pro záznam závislosti proudu na napětí při elektrolýze roztoku vzorku s použitím rtuťové kapkové elektrody. Teoretickému rozpracování polarografické metody pomohl zejména další z Heyrovského žáků Dionýz Ilkovič ze Slovenska. V roce 1959 udělila švédská akademie věd ve Stockholmu Nobelovu cenu za chemii právě Jaroslavu Heyrovskému za vynález a využití polarografie.

Jaroslav Heyrovský se narodil 20. prosince 1890 v Praze. Vystudoval akademické gymnázium v Praze, poté studoval na Karlově Univerzitě a od roku 1910 na University College v Londýně. V roce 1918 obhájil na Karlově Univerzitě svou doktorskou práci a dále na téže univerzitě pokračoval ve své samostatné vědecké práci, posléze byl jmenován profesorem fyzikální chemie. Za objev a rozpracování polarografické metody byl roku 1959 poctěn Nobelovou cenou za chemii. Stal se zakladatelem Polarografického ústavu Československé akademie věd a patřil také mezi zakladatele odborného chemického časopisu Collection of Czechoslovac Chemical Communications, který byl založen roku 1929 u příležitosti 10. výročí vzniku samostatné Československé republiky. Časopis Collection vychází úspěšně pod stejným názvem dodnes. Kromě Nobelovy ceny byl Heyrovský poctěn několika čestnými doktoráty. Byl viceprezidentem Mezinárodní unie fyziků, prezidentem polarografické společnosti v Londýně a členem mnoha dalších vědeckých společností včetně České společnosti chemické. Jaroslav Heyrovský zemřel 27. března 1967 a byl pohřben na vyšehradském hřbitově.


Jaroslav Heyrovský


Pan Heyrovský a pan Hrdlička


Polarograf tehdy


Polarograf dnes

Kontaktní čočky, umělé polyamidové vlákno Silon

Kontaktní čočky a umělé polyamidové vlákno Silon – jsou nejznámější vynálezy jedinečného člověka, českého chemika, kterým byl Otto Wichterle.

Otto Wichterle se narodil 27. října 1913 v Prostějově. Po maturitě se roku 1931 zapsal na studium chemie na pražské technice, které úspěšně ukončil v roce 1936 doktorátem. Po dobu uzavření vysokých škol nacisty se stal vedoucím oddělení polymerů ve Výzkumném ústavu firmy Baťa ve Zlíně u docenta Stanislava Landy. Již od 40. let pracoval na projektu pružných polyamidových vláken, ale nechtěl aby vynález získali nacisté, a proto výzkum nedokončil. Vrátil se k němu až po válce od roku 1946 až do roku 1951, kdy se v Žilině rozjela výroba Silonu ve velkém. Jeho první nápady na realizaci měkkých kontaktních čoček vznikly díky náhodnému rozhovoru ve vlaku. První prototyp kontaktních čoček z hydrofilních gelů vyrobil a vyzkoušel v roce 1957. Čočky sice nešlo téměř nosit, ale tímto si ověřil, že je možné je vyrobit a soustředil se na techniku výroby nositelných pravidelných čoček. Mezitím byl díky osobním animozitám a politickým čistkám vyštván z Vysoké školy chemicko technologické. Ve svých pokusech pokračoval doma a později na Akademii věd, kam přešel z VŠCHT. Své domácí experimenty prováděl s pomocí své ženy Lindy a roku 1961 sestavil svůj první “čočkostroj“ z dílů stavebnice Merkur a dynama z jízdního kola, který již dokázal vyrobit použitelné čočky. O rok později se mu jich povedlo vyrobit okolo 5000. Wichterle se sice několikrát dostal do sporu s vládnoucí mocí socialistického Československa, ovšem jeden z nejsmutnějších a nejméně logických případů se stal prodejem patentu na výrobu měkkých kontaktních čoček do zahraničí bez vědomí Wichterleho, a za minimální částku. Po roce 1989 se stal předsedou Československé akademie věd až do jejího zániku 31.12 1992 spojeného s rozpadem Československa. Otto Wichterle zemřel 18. srpna 1998.


Otto Wichterle


Výroba čoček


Výroba čoček

Kaplanova turbína

Vynalezena roku 1912. Jedná se o nejrozšířenější konstrukce turbín používaných ve vodních elektrárnách.
Od poloviny 19. století se hledaly nové zdroje energie a stranou nezůstávala ani snaha o efektivní využití energie vodních toků. Francouzští vynálezci Burdin a Furneyrone sestavili první vodní motory a na jejich práci úspěšně navázal Američan James B. Francis.
Původně myšlenka na vylepšení vlastností Francisovy vodní turbíny přivedla Viktora Kaplana nakonec k vlastnímu originálnímu řešení – dnes světoznámé Kaplanově turbíně.

Viktor Kaplan se narodil 27. listopadu 1876 v Mürzzuschlagu v Rakousku. Vystudoval gymnázium ve Vídni a poté Technickou Univerzitu tamtéž.
Ovšem pro nás je rovněž důležité, že Viktor Kaplan prožil většinu svého profesního života v Brně, kde na Technice vychoval celé nové generace českých techniků a především se věnoval výzkumu vodních turbín ve své laboratoři.
Po rozpadu Rakousko-Uherska a vzniku samostatné Československé republiky zůstal Kaplan věrný Vysoké škole technické v Brně, kde byl řádným profesorem. Jeho práce se ovšem nepotýkala, jak už tomu kolem významných vynálezů bývá, jen s technickými a vědeckými problémy, ale též s ohromným množstvím patentově-právních problémů.
Lze říci, že Kaplan se stal expertem nejen v oblasti techniky, ale nuceně též v oblasti patentového práva a ochrany, kdy musel bránit své vynálezy a podstoupit mnoho sporů, které se vlekly až do poloviny 20. let. Patentová agenda obsahovala 280 patentů ve 27 státech světa a příslušné písemnosti zabraly 14 500 listů, které s pozůstalostí přešly do fondu Technického muzea v Brně.
V letech 1926 a 1934 byl Kaplan oceněn čestnými doktoráty. V roce 1931 opustil svou katedru a odešel na odpočinek, zemřel 23. srpna 1934 v Unterachu u Atterského jezera.


Viktor Kaplan


Kaplanova turbína


Kaplanova turbína

Ruchadlo

Známým českým vynálezem je ruchadlo, což je pluh s radlicí, která ornici nejen krájí a obrací, ale také jemně drolí a kypří. Jeho autory byli František Veverka (1796-1849) a Václav Veverka (1799-1849) z Rybitví u Pardubic (rodný domek se zachoval do dnešních dnů), známí jako “bratranci Veverkové“.
Na svém vynálezu pracovali v letech 1824 až 1827 a podařilo se jim společně dosáhnout vylepšení hákové radlice tak, aby půdu nejen krájela, ale díky optimálnímu tvaru také obracela a drolila – z toho pak název ruchadlo (ruchání = rozrušování, drolení). Lidovým názvem ruchadla pak bylo “veverče“ podle jména vynálezců. Samotného optimálního tvaru radlice dosáhli rolník František a kovář Václav po dlouhé sérii pokusů a úprav. Nakonec jejich konstrukce předčila i tzv. skotskou radlici Jamese Smalla, která sice půdu také obracela, ale nedokázala ji tak účinně a jemně drolit a kypřit. Ruchadlo umožnilo také výrazné snížení spotřeby tažné síly a hloubka orby při uspokojivé kvalitě dosahovala až 22 cm. Vynález se proto po roce 1827 velmi rychle šířil zejména po zemích Rakousko-Uherské monarchie. Veverkové ovšem na ruchadlu nikdy nezbohatli a kvůli tomu, že svůj vynález opomněli patentovat, objevili se časem další “původní“ vynálezci a trvalo velmi dlouho než bylo oficiálně uznáno jejich autorství, čehož se za svého života již nedočkali. Kromě ruchadla zdokonalil František Veverka i další zemědělské stroje, například fukar. František Veverka je pohřben na hřbitově v Přelouči, kde má na zdi hřbitovního kostela pamětní desku. Václav Veverka je pohřben na hřbitově v obci Dříteč – zde má na zdi kostela sv. Petra a Pavla rovněž pamětní desku.


Ruchadlo


Bratranci Veverkovi (socha v Bohdanči)


Rodný dům bratranců Veverkových

Léčebné přípravky - Duviragel, Vistide, Hepsera aj.

Řada léčebných přípravků, jako aniherpetikum Duviragel (gel proti oparům), antivirová léčiva Vistide (proti viru pásového oparu, virovému zánětu oční sliznice, viru pravých neštovic), Hepsera (proti žloutence typu B), Viread (vysoce účinný preparát proti AIDS), Truvada (jeden z nejúčinnějších preparátů proti AIDS), a také třeba originální přístup přípravy Azidothymidinu (klasický preparát proti AIDS).
Tyto zaregistrované a prodávané léčebné přípravky má na svém kontě výzkumný tým českého organického chemika Antonína Holého, který stále aktivně působí na Ústavu organické chemie a biochemie akademie věd České republiky a tak můžeme předpokládat, že řada jmenovaných úspěšných preparátů se ještě dále rozšíří.

Antonín Holý se narodil 1. září 1936 v Praze. Vystudoval gymnázium v Praze Karlíně a v letech 1954-1959 organickou chemii na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v Praze.
V období 1960-1963 působil jako doktorand na Ústavu organické chemie a biochemie ČSAV (ÚOCHB) v Praze. Poté nejprve od roku 1963 je vědeckým pracovníkem téhož ústavu, posléze v roce 1967 vedoucím vědeckým pracovníkem.
Po dobu 8 let od roku 1994 vykonával funkci ředitele ústavu. Již od roku 1976 po dnes spolupracuje se skupinou Erika De Clerqa z Katolické Univerzity v belgické Lovaňi na vývoji antivirových preparátů. Kromě vědecké činnosti se Antonín Holý věnuje též výuce a přednáší na Karlově Univerzitě v Praze a Palackého Univerzitě v Olomouci.
Na Palackého Univerzitě se rovněž habilitoval a později byl jmenován profesorem. Je nositelem řady vyznamenání a cen, jako kupříkladu čestné doktoráty Palackého Univerzity Olomouc a VŠCHT Praha, či z poslední doby, kdy se stal nositelem ceny vlády České republiky Česká Hlava 2007. Antonín Holý je stále aktivním vědeckým pracovníkem a také my mu přejeme ještě mnoho úspěchů do budoucna a hlavně pevné zdraví!


Antonín Holý


Azothymidin


Duviragel


Hepsera


Truvada


Viread


Vistide

Spřádání a výroba materiálů na bázi nanovláken

Spřádání a výrobu materiálů založenou na bázi tzv. nanovláken vyvinul vědecký tým Technické Univerzity v Liberci pod vedením Oldřicha Jirsáka.
Nanovlákna jsou přibližně tisíckrát tenčí než lidský vlast a český výzkumný tým zvládnul vývoj technologie umožňující průmyslovou výrobu textilních materiálů založených na těchto vláknech.
Průměr nanovláken je výrazně menší než vlnová délka světla a jednotlivá vlákna nejsou vidět optickým mikroskopem. Materiály vytvořené z těchto vláken vykazují velmi jemnou strukturu, která dovoluje prostup běžných molekul jako dusíku či kyslíku, ovšem větší objekty velikostí virů a baktérií nanovrstvou neprojdou.
Přispěním týmu Jiřího Mosingera z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze došlo k dalšímu rozvoji těchto nanovláknitých materiálů. Kombinací nanovláken a tzv. fotosenzitizérů byl připraven materiál, který se sám dezinfikuje. Je to důležité i proto, že zachycené baktérie by časem mohly prorůst i malými póry mezi nanovlákny.
Fotosenzitizéry v nanomateriálu umožňují fotochemickou (ozáření světlem) generaci vysoce reaktivního tzv. singletového kyslíku, který je vysoce toxický a případné mikroby usmrtí. Podstatou objevu je kombinace vlastností singletového kyslíku a vlastností nanovláken. Nanovlákna mají velký specifický povrch, kromě toho jsou ještě také průsvitná a jsou dobře přístupná kyslíku ze kterého se fotochemicky generuje kyslík singletový.
Tímto objevem získává medicína prostředek pro léčbu některých zranění, kdy díky nanomateriálům vytvoříme “samodezinfikující se“ obvazy a náplasti ke krytí ran. Tohle je důležité zejména při léčbě popálenin, které vyžadují opravdu sterilní krytí. Vyvinuté nanotkaniny jsou velice tenké, lehké, vzdušné a přitom zachycují baktérie, které zároveň likvidují.


Oldřich Jirsák


Jiří Mosinger


Spřádací stroj


Tkanina z nanovláken

Kostka cukru

Kostka cukru nebo chcete-li cukr v kostkách – tak to je jedna z mnoha drobností, kterou dnes považujeme za samozřejmost a která poprvé spatřila světlo světa právě na území dnešní České republiky v Dačicích.
Stalo se tak při rafinérii cukru, kterou koncem 20. let 19. století v Dačicích založili bratři Grebnerovi. Původně počítali přímo s výrobou cukru, ale po neúspěších s pěstováním cukrovky na Dačicku se orientovali na zpracování dováženého cukru.
Třtinový cukr byl dovážen z italského přístavu v Terstu a později od 40. let zpracovávali již výhradně řepný cukr z domácích zdrojů. Pro naši kostku cukru je důležitý rok 1840, kdy na jaře do dačické cukerné rafinérie přichází z Vídně nový
ředitel Jakub Kryštof Rad, rodák ze Švýcarska. Pod jeho vedením dochází k modernizaci podniku, zavádí nové stroje a roku 1842 i první parní stroj ve městě. Rafinérie prosperuje a vyváží cukr na jižní Moravu, východních a jižních Čech a do rakouského pohraničí.
Kde se vlastně vzal ten nápad na cukr v kostkách? Do této doby se totiž cukr běžně dodával v podobě homolí či jiných relativně velkých kusech nebo jako velké krystaly a pro použití se musel dělit nebo drtit na menší části. Při jednom takovém porcování cukru v létě 1841
se údajně zranila i manželka pana ředitele Rada, která se pak u svého chotě důrazně přimlouvala za nějaké praktické řešení, jež by odstranilo nepohodlné porcování cukrových homolí. Odpovědí bylo první balení přibližně 350 kostek cukru, jako dárek své
ženě dva až tři měsíce po jejím nešťastném zranění. Tak se roku 1841 zrodil nový praktický vynález, který odstranil ono občas nebezpečné štípání velkých kusů cukru. Ovšem trvalo další dlouhé měsíce než se podařilo splnit všechny úřední náležitosti a bylo
možné získat licenci na výrobu kostkového cukru a schválit patent. Toho se Jakub Kryštof Rad dočkal v lednu 1843 a ještě téhož roku na podzim se nový výrobek objevil na trhu. Dodávala se balení 250 kostek v krabičce s originální etiketou, která se prodávala
za 50 krejcarů. Samotné kostky pak byly k mání ve dvou velikostech, jako kostka s hranou 1,5 cm a menší 1,2 cm. Spolu se samotným vynálezem zkonstruoval Jakub Kryštof Rad první zařízení a protokol na výrobu kostkového cukru, jež se do dnešních dnů v základě příliš nezměnil.
Osud rafinérie v Dačicích ovšem nebyl tak sladký jako produkty zde vyráběné. Přes uvedení novinky kostkového cukru se nepodařilo udržet továrnu, ležící mimo cukrovarnické oblasti, konkurenceschopnou a nakonec byla roku 1852 uzavřena. Jakub Kryštof Rad, který vkládal do
nové výroby velké naděje, rezignoval a odešel zpět do Vídně. Ačkoli rafinérie sama nepřežila, její vynález – kostka cukru - se rozšířila po celém světě ač bylo dlouho zůstávalo zapomenuto, kde se vlastně zrodila.


Jakub Kryštof Rad s manželkou


Památník kostce cukru v Dačicích

Vývoj tiskařských a reprodukčních technik

Nové tiskařské a reprodukční techniky vzešly z práce českého malíře, grafika a vynálezce Jakuba Husníka.
Jakub Husník se narodil 29. března 1837 ve Vejprnicích. Jeho otec byl lesníkem na lobkovickém a později konopišťském panství.
Vystudoval piaristické gymnázium v Praze, později malířskou akademii, kde se setkal s Karlem Klíčem, pozdějším vynálezcem hlubotisku. Dále studoval malířství v Antverpách u profesora van Leriuse. Po návratu bydlel v Benešově. Pro kostely v nedalekých Kolovratech a Karlovicích namaloval v roce 1861 obrazy na oltáře. Prvním jeho významnějším vynálezem byly dvoutónové fotografie.
Zdokonalil způsob reprodukce fotografických obrazů – tzv. fotolitografii. Postupně svůj vynález vylepšil natolik, že byl schopen docílit i 1000 otisků.
V lednu 1869 podepsal Husník smlouvu s J. Albertem, mnichovským dvorním fotografem, jež se věnoval témuž problému. Podstatou smlouvy byla dohoda o přenechání želatinové fotolitografie k volnému užití.
Husník se rozhodl zřejmě správně, neboť vybavení tiskárny J. Alberta nebyl schopen konkurovat. Tato smlouva však na delší čas zabránila poznat pravého vynálezce, jelikož se Husník zavázal zachovat o vynálezu mlčení.
Ve světě se pak nějaký čas mluvilo neprávem o albertotypii. Až později vyšel najevo i Husníkův hlavní podíl na vynálezu, který uznal i německý tisk. V roce 1873 spolu s Karlem Klíčem ve Vídni zaváděl tisk cenných papírů a dosahoval takové dokonalosti, že kopie nebylo možné rozeznat od originálu.
V roce 1878 zakládá Husník svou vlastní dílnu a fotoateliér, kde vyrábí fotolitografický přetiskový papír na který získal patent. V roce 1887 obdržel rovněž patent na klihotypii. Od roku 1888 se také zaměřil na propracování dalšího ze svých vynálezů – tisku vodoznaků. Krom tiskařských technik sestrojil a v roce 1869 výhodně prodal svůj vynález zvaný kličkař, který měl zamezit trhání nití v šicích strojích.
Jakub Husník zemřel po nebývale plodném životě vynálezce 26. března 1916 v Praze.


Jakub Husník

První záchytná protialkoholní stanice na světě

V roce 1948 založil protialkoholní oddělení psychiatrické kliniky nemocnice U Apolináře v Praze a v roce 1951 první záchytnou protialkoholní stanici na světě – český psychiatr Jaroslav Skála.

Jaroslav Skála se narodil 25. května 1916 v Plzni. Po maturitě v roce 1935 pokračoval ve studiu na lékařské fakultě v Praze a zároveň na Institutu tělesné výchovy a sportu. Ten absolvoval v roce 1939, avšak studia medicíny již nestihl dokončit kvůli uzavření českých vysokých škol německými okupanty. Nastoupil tedy jako učitel tělocviku na gymnáziu v Plzni. Lékařskou fakultu dokončil až po válce v roce 1946. Zajímala jej interna, ale své první místo sehnal na psychiatrické klinice. Ta jej vyslala na mezinárodní konferenci o alkoholismu do Bruselu, která předznamenala další životní dráhu Jaroslava Skály. Tři roky po válce již na psychiatrii otevřel první moderní protialkoholní oddělení, které sám vedl až do svého odchodu do důchodu v roce 1982. Je zajímavé, že první léčebna na našem území vznikla už roku 1909 v Kunčicích na Moravě. Vedl jí páter Konařík. Tentýž člověk posléze vedl v letech 1922-1923 podobnou léčebnu v Tuchlově u Teplic. Jaroslav Skála se pokládal za následovníka pátera Konaříka, ale měl rozdílný vztah k pacientům. U Jaroslava Skály to nebyla jen čistá křesťanská láska, ale láska vyžadující. Heslem bylo: “Dáváme, ale vyžadujeme.“ Jaroslav Skála byl pověstný svým přísným polovojenským režimem k pacientům. Ti jej však spolu se Skálovými spolupracovníky chovali ve velké úctě, i když jej nazývali nadějí a postrachem českých alkoholiků. V roce 1951 inicioval založení záchytné stanice – první zařízení svého druhu na světě. Z počátku zde uplatňoval svérázný režim, kdy o nově příchozí pacienty záchytky se v rámci terapie byli nuceni starat pacienti protialkoholního oddělení, aby měli na očích, jak vypadá, když opilý přichází do styku se svým okolím. Zabýval se i výzkumem, prevencí a léčbou závislostí na psychoaktivních látkách. Založil a v letech 1956-1981 vedl Sekci pro otázky alkoholismu a jiných toxikománií, v roce 1993 se stal spoluzakladatelem Společnosti pro návykové nemoci. Kromě alkohologie se zabýval i psychoterapií, kterou označoval za svoje hobby. Velkou roli v jeho životě hrál sport. Ve svých dvanácti letech vstoupil do Sokola a od roku 1932 se zúčastnil všech sletů a spartakiád. I ve svých léčebných metodách užíval sportu. Za své celoživotní dílo mu prezident Václav Havel udělil v roce 2002 medaili za zásluhy II. stupně. Zemřel doma přirozenou smrtí ve věku 91 let 26. listopadu 2007 v Praze.


Jaroslav Skála

První železnice na evropském kontinentě

Za realizací tohoto prvenství stojí jméno Gerstner. A to hned dva Gerstnerové – otec František Josef Gerstner a jeho syn František Antonín Gerstner.

František Josef Gerstner se narodil 22. února 1756 v Chomutově v rodině řemeslníka – řemenáře. Vystudoval jezuitské gymnázium ve svém rodišti a poté v Praze na univerzitě matematiku a astronomii. Krátce navštěvoval i přednášky z techniky a roku 1781 odešel do Vídně studovat medicínu, čehož brzy zanechal a vrátil se ke své oblíbené astronomii a působil na hvězdárně ve Vídni. V roce 1784 byl po tříleté praxi jmenován asistentem na hvězdárně v Praze. V roce 1785 publikoval Gerstner vědeckou práci, ve které zpřesnil a opravil zeměpisnou délku řady významných evropských měst. V této době také podniká mj. výpravy do Krkonoš, kde měří nadmořské výšky a zeměpisné souřadnice a poprvé tak přesně zmapuje tyto údaje o našich nejvyšších horách. V těchto pracích rovněž vysvětlil fyzikální vztahy mezi tlakem, teplotou a hustotou vzduchu a popsal svůj vynález – aerostatické váhy, který dopomohl právě k těmto přesným měřením nadmořské výšky. Vynález aerostatických vah později od Gerstnera převzal švýcarský badatel Saussure známý pro své studium Alp. V akademickém roce 1788-1789 byl Gerstner pověřen suplováním vyšší matematiky na univerzitě a v roce 1789 byl jmenován řádným profesorem. Své přednášky pojímal prakticky a tak se neomezoval jen na matematiku a astronomii, ale přednášel rovněž mechaniku a hydrauliku. Konal přednášky i pro posluchače bez předběžného vzdělání a tak za 20 let jich jeho přednáškami prošlo kolem 2000, což bylo na tehdejší dobu úctyhodný počet. Jako odborník, který uměl spojit teorii s praxí prosazoval výuku moderních technologií a zasazoval se o reorganizaci technického školství v Rakousku-Uhersku. V roce 1798 Gerstner vyjádřil představu vysoké technické školy s důrazem na exaktní vědy. Vláda nakonec nepodpořila návrh na zřízení celoříšské polytechniky ve Vídni a tak byl přijat návrh českých stavů na zřízení polytechnického ústavu. Dekretem císaře Františka II. Se stal František Josef Gerstner dne 14. března 1803 ředitelem této školy. Ta nesla název Královské české stavovské technické učiliště a je předchůdcem dnešního ČVUT, které je tak díky Gerstnerově aktivitě jednou z nejstarších technických vysokých škol na světě. Na polytechnice zaměstnal jako mechanika Josefa Božka, pozdějšího známého českého vynálezce. V letech 1806-1807 zkonstruoval první parní stroj v Čechách, který podle jeho návrhu vyrobily železárny v Hořovicích. Stroj ale fungoval špatně, a tak se nikdy nedostal do praxe a sloužil pouze jako názorná učební pomůcka. Od té doby Gerstner poněkud zatrpknul vůči parní technologii. Železárna v Hořovicích ovšem uplatnila v praxi jiná jeho vylepšení železářských strojů, která byla úspěšná a rozšířila se po světě. Gerstner byl dlouho ředitelem vodních staveb v Čechách a po vlastním přezkoumání a odmítnutí plánu vodního průplavu, který měl spojovat Vltavu a Dunaj, navrhl koněspřežnou železnici mezi Českými Budějovicemi a Lincem. Tu pak podle jeho plánu a dozoru stavěl jeho syn Fratišek Antonín Gerstner (více o železnici níže). Za mimořádné zásluhy na poli vědy udělil v roce 1808 císař František II. Františku Josefu Gerstnerovi Leopoldův řád a o dva roky později jej dědičně povýšil do šlechtického stavu. Začátkem 30. let onemocněl, slábl mu zrak a ve své odborné činnosti byl stále více zastupován svým synem. V roce 1830 mu předal své přednášky z mechaniky a hydrauliky. Zemřel u své dcery 25. června 1832 v Mladějově u Jičína, kde uspořádával své rozsáhlé dílo.

František Antonín Gerstner se narodil 11. května 1795 v Praze. Po vystudování pražské polytechniky a univerzity se stal profesorem geometrie na univerzitě ve Vídni. Již od mládí se pod vedením svého otce podílel na projektování koněspřežné dráhy z Českých Budějovic do Lince. Později bylo jeho snem se k realizaci tohoto odkládaného projektu vrátit. Důkladně se na to připravoval, mimo jiné i studiemi železnic v Anglii. Nakonec se mu přání splnilo, v té době se však už František Antonín Gerstner dokonale seznámil s parním provozem a s původně projektovanou koňkou se nechtěl smířit. Po nesčetných sporech s investory stavby ji nakonec zanechal nedokončenou (viz. níže) a odjel projektovat a stavět železnice do Ruska. Potíže s ruskou byrokracií byly ovšem nemenší než v Rakousku, a tak se mu nakonec ze všech smělých plánů podařilo realizovat jen dráhu z Petrohradu do Carského Sela. Byla to ovšem první ruská železnice a právě tam Gerstner v praxi vychoval celou generaci mladých odborníků, absolventů pražské polytechniky. Vždyť z 13 inženýrů činných na této stavbě bylo 12 Čechů. Aby nasbíral nové zkušenosti prošel Gerstner všechny evropské železnice v Belgii, Německu a hlavně v Anglii, která je kolébkou železniční dopravy a setkal se tu mj. také se Stephensonem (otec parní železnice). První zkušenosti získal u Gerstnera i Jan Perner, pozdější známý český železniční stavitel. Po dokončení ruské dráhy roku 1832 cestoval Evropou, dále studoval železnice a chystal velkorysý projekt železniční sítě v Rakousku-Uhersku. Roku 1838 se vydal do Ameriky sbírat další zkušenosti, avšak nešťastně tam zahynul 12. dubna 1840 ve Filadelfii při pouliční nehodě.

Na paměť obou Gerstnerů, otce a syna byla pojmenována jménem Gerstner planetka objevená v roce 1985 Antonínem Mrkosem na Kleti.


František Josef Gerstner


František Antonín Gerstner

Významný elektrotechnik a technik

“Moravským Edisonem“ byl Erich Roučka nazýván nikoli proto, že se se slavným americkým vynálezcem setkal a diskutoval s ním své nápady, ale hlavně pro svou práci jež se rozprostírala do nebývalé šíře na poli techniky a medicíny.
Erich Roučka se narodil 30. října 1888 ve Velkém Meziříčí. O techniku se zajímal již od dětství a tak již v deseti letech sestrojil svůj první ampérmetr a ve čtrnácti pec na tavení mosazi.
Studoval na německé Státní průmyslové škole v Brně, protože česká průmyslovka ještě v roce 1904 elektrotechniku nevyučovala.
Po absolutoriu se vydal sbírat zkušenosti do praxe. Univerzitní studium nikdy neabsolvoval, ale přesto mu byl nakonec udělen inženýrský titul za jeho dílo. Svou praxi započal v roce 1908 u Kolbena v Praze, později u Siemense v Berlíně. Po návratu zakládá v Blansku za vypůjčené peníze první výrobu měřicích přístrojů v Rakousku-Uhersku.
Sám vyvíjí, konstruuje a vede výrobu. Dodává spolehlivé přístroje značky ER v krátkých dodacích lhůtách a vítězí nad mnohými světovými značkami. Po válce odjíždí na studijní cestu po USA, kde se setkává s Edisonem, jež projeví velké uznání jeho nápadům. Roučka se zajímá především o automatické regulátory parních kotlů.
Po návratu domů se jeho podnik stal prvním dodavatelem multimetrů pro parní elektrárny, automatických regulátorů napájení vodou a další. Se svolením Karla Čapka začal používat pro tuto techniku značku ER ROBOT.
V roce 1929 staví nový závod ve Slatině, který se zaměřuje na výrobu nízkotlakých kotlů. Tyto výrobky záhy dobývají celý svět.
Jeho kotelny jsou čisté a neporovnatelné s tím, co bylo do té doby známo. Po roce 1945 se vzdal podnikatelské činnosti a chtěl se věnovat jen bádání. V roce 1947 odmítá lákavou nabídku z amerického Clevelandu na výzkum v oblasti ocelářství, poněvadž jak napsal; „Chci výsledky své práce zachovat své vlasti.“ Po únoru 1948 byla jeho továrna znárodněna. Pracoval v Metře Blansko, poté ve Výzkumném ústavu energetickém v Brně. Jeho návrhy však neměly šanci býti realizovány, tak nakonec v roce 1959 emigroval do Západního Berlína.
Později pracoval u firmy AEG v Německu. Dávno před svou emigrací napsal, že považuje “za nešťastné, jestliže mnozí naši talentovaní a pracovití lidé musí hledat obživu v cizině“ – tomuto smutnému osudu nakonec sám neunikl. Erich Roučka měl kolem 850 uznávaných patentů a to především v oblasti techniky, ale částečně i z oblasti medicíny. V roce 1937 prezentoval svou teorii o vzniku některých druhů nádorů vinou nesprávné výživy a životosprávy. Jako léčebnou metodu doporučoval režim mírné podvýživy a silné alkalizace organismu směsí solí draslíku, sodíku, vápníku a hořčíku. Jeho metoda byla ve své době prověřena lékaři a dočkal se oficiálního uznání své práce v tomto oboru. Erich Roučka také sestrojil funkční model srdce a krevního oběhu na který mu byl v roce 1950 udělen patent.
Dalším pokusným modelem byl detektor emocí a lží, jímž chtěl v kriminalistice v té době zcela neobvykle ověřovat výpovědi podezřelých. Roučka zemřel v emigraci v německém Ezeldorfu 16. března 1986.


Erich Roučka


Erich Roučka


Voltmetr

Významný výzkum aerodynamiky a nadzvukových rychlostí

Takzvané Machovo číslo, nebo-li poměr rychlosti pohybujícího se objektu vůči rychlosti zvuku, jež se užívá celosvětově k vyjadřování hodnot nadzvukových rychlostí nese jméno významného fyzika a filosofa Ernsta Macha.
Ernst Mach (česky Arnošt Mach) se narodil 18. února 1838 v Chrlicích u Brna.
Podobně, jako třeba Mendel patřil i Mach k těm Moravanům, jejichž mateřským jazykem byla němčina. Vystudoval piaristické gymnázium v Kroměříži a poté pokračoval od roku 1855 v univerzitních studiích ve Vídni, kde se věnoval fyzice a matematice. V roce 1860 obhájil doktorát, habilitoval se a začal působit na univerzitě, jako soukromý docent.
V roce 1867 získává místo řádného profesora experimentální fyziky na univerzitě v Praze, kde během 28 let vytvořil prakticky celé své dílo v oblasti fyziky.
V roce 1879 se stává rektorem a zažívá dobu sporů o rozdělení univerzity na českou a německou. Mach patří k nemnohým, jež bojovali proti rozdělení univerzity a prosazoval ideu dvojjazyčné univerzity.
Bohužel tyto myšlenky nenašly sluchu a pochopení na české ani na německé straně.
Karlo-Ferdinandova univerzita v Praze byla tedy dekretem císaře Františka Josefa I. v letech 1882 a 1883 rozdělena na českou a německou univerzitu. V čele německé univerzity ještě nějaký čas stál jako rektor Mach. Nakonec však rezignoval, poněvadž se nechtěl podílet na oboustranných česko-německých šovinistických provokacích. Útoky v tisku, pamflety a pomluvy nebyly to co byl schopen apoliticky založený Mach snášet.
Rovněž narůstající antisemitismus, ač sám nebyl židem, jej znechutil natolik, že když v roce 1895 získal místo profesora filozofie ve Vídni, neváhal a Prahu natrvalo opustil.
Je škoda, že díky vzájemným německo-českým nacionalistickým a šovinistickým rozmíškám a antisemitským náladám vůči Machovým židovským přátelům přišly české země o takto významného vědce, který se vždy stranil politiky a věnoval se výhradně své odborné práci.
Mach nestranil Němcům ani Čechům, byl vědec, který se nerad těchto věcí účastnil. Politiky se stranil již od počátku své kariéry, jak se o tom mohly přesvědčit osobnosti typu Františka Palackého či Jana Evangelisty Purkyně, jež chtěly Macha, coby rodilého Moravana, získat pro politickou činnost. Ve vědě byl Mach přísným zastáncem toho, že za pravdivé se má považovat pouze to, co je empiricky dokázáno.
Z toho vyplýval i svérázný přístup k výzkumu, kdy si při svých experimentech s nadzvukovými rychlostmi nechal střílet kulky kolem hlavy. Ve fyzice se zabýval zejména aerodynamikou. Machovy teorie vedly později k teorii relativity, jakkoli se v mnohém s jejími tvůrci Einsteinem a Planckem názorově rozešel.
Při výuce fyziky se dodnes využívá Machův vlnostroj a Machovo kyvadlo a již zmíněná aerodynamika se neobejde bez Machova kužele, Machova úhlu a Machova čísla. Jako pedagog a filosof vědy byl autorem mnoha učebnic z oblasti fyziky a stál takto u zrodu této vědní discipliny v moderním pojetí v českých zemích.
Akademie věd České republiky uděluje čestnou medaili Ernsta Macha vynikajícím domácím a zahraničním vědcům z oblasti fyziky. V oblasti filosofie byl čelním tvůrcem a představitelem empiriokriticismu, jako rozvinuté podoby pozitivistické filosofie vědy a poznání. Empiriokriticismus usiluje o vytvoření přirozeného konceptu světa na základě čisté zkušenosti, bez poznatků přesahující hranice smyslů, zkušenosti a názornosti.
Cílem přírodovědy nemá být výzkum fenoménů, tedy toho, co se nám jeví, dává ve smyslech, ve zkušenosti, ale hledání vzájemných vztahů mezi fenomény.
To neznamená, že by popíral prioritu ideje před jejím praktickým ověřením, naopak myšlenkový experiment je naprosto nutným předpokladem fyzikálního experimentu.
I když velké pozdější objevy fyziky daly za pravdu Machovým kritikům, že fyzika se neobejde bez teoretického domýšlení, a že teorie je rovnocenná experimentu, zůstává Mach jednou z nejdůležitějších a nejinspirativnějších postav fyziky přelomu 19. a 20. století.
Kromě čisté fyziky a filosofie vědy se Mach zabýval také psychologií, hlavně způsoby vnímání a počitky a publikoval v této oblasti několik dodnes cenných prací. V důchodu stále neúnavně pracoval a stále publikoval.
Poslední léta žil u manželky svého nejstaršího syna Ludwiga, kde ve věku 78 let 19. února 1916 zemřel.


Arnošt Mach

Další stránka »